Asociácia bývalých spravodajských dôstojníkov spolu s Fakultou práva Paneurópskej vysokej školy v Bratislave usporiadali 3. 12. 2014 už 8. medzinárodné sympózium na tému „Ochrana informačných zdrojov spravodajských služieb”. Uverejňujeme referáty, ktoré budú koncom februára 2015 vydané v printovej verzii zborníka.

Obsah

Predslov

Na úvod zborníka príspevkov z ôsmeho medzinárodného sympózia o ochrane informačných zdrojov spravodajských služieb sa žiada stručný exkurz do minulosti týchto podujatí, ktorých začiatok sa datuje 4. decembrom 2007. Vtedy sme sa zišli na akademickej pôde Fakulty práva Paneurópskej vysokej školy po prvýkrát: bývalí šéfovia spravodajských služieb, bezpečnostní experti, politici, politológovia, právnici, publicisti i študenti. Možno nie všetci účastníci tohto medzinárodného podujatia boli presvedčení o tom, že sa nám podarí vytvoriť pravidelné diskusné fórum o problémoch spravodajskej komunity, ktoré sa zíde každý rok a nastolí témy, inšpirujúce k premýšľaniu nielen odborníkov, ale tiež širší okruh zainteresovanej verejnosti. Začínali sme v období, keď sa oficiálne štruktúry pozerali na našu aktivitu s nedôverou a podozrením. Napriek tomu sme pokračovali v úsilí, aby sme prostredníctvom našich medzinárodných sympózií inšpirovali kritické premýšľanie o defektoch, ktoré brzdia objektívnu reflexiu spravodajskej komunity na Slovensku.

Možno niektorým sa to zdá nenáležité, ale napriek tomu treba uviesť sympózium do širších spoločenských súvislostí. Pred nedávnom sme si pripomínali 25. výročie pádu komunistického režimu v Česko-Slovensku. Nebyť tejto historickej udalosti by sme si nemohli teraz dovoliť takto verejne – ba dokonca niekedy kriticky – diskutovať o spravodajských službách, ich defektoch a problémoch. Verejne diskutovať o spravodajských štruktúrach komunistickej Štátnej bezpečnosti bolo tabu; azda iba v rámci propagandy objavila sa napríklad v médiách zmienka o ŠtB. Prepáčte mi, toto odbočenie, ale považoval som za potrebné mladšej generácii pripomenúť, že pred 17. novembrom 1989 bola problematika spravodajských služieb jedným z najstráženejších štátnych tajomstiev.

Je nepopierateľné, že utajovanie funguje aj v demokratickej spoločnosti. Osobitný význam má štátne utajovanie v spravodajských službách, ktoré majú nezastupiteľné postavenie v systéme ochrany národnej bezpečnosti. V tomto kontexte je mimoriadne dôležitá ochrana informačných zdrojov spravodajských služieb, a preto sme sa rozhodli venovať tejto téme tohtoročné sympózium. Uvedenú tému možno reflektovať z viacerých hľadísk. Samozrejme, že pre spravodajských expertov je primárny záujem, aby informačné zdroje služieb zostali najtajnejším z tajomstiev spravodajských služieb. Legitimita ochrany informačných zdrojov spravodajských služieb je základom regulačného rámca ochrany štátnych tajomstiev.

Hoci avizovaná téma 8. medzinárodného sympózia „Ochrana informačných zdrojov spravodajských služieb“ má do značnej miery predovšetkým profesionálny charakter, dotýka sa tiež morálnych i politických štandardov modernej demokratickej spoločnosti. Úvahy o tom, ako spravodajské služby zaštíťujú svoje informačné zdroje pred odhalením, nastoľujú totiž aj otázku, či takýto postup služieb výlučne slúži na ochranu nástrojov národnej bezpečnosti alebo tiež aj na zakrytie zneužívania štátnej moci. Úniky z poznatkových fondov spravodajských služieb už verejnosť nepovažuje za sabotáž spravodajských programov, ale za morálne oprávnený nástroj proti zneužívaniu štátnej moci. Napriek tomu kategorickým imperatívom spravodajských služieb je zdokonaľovať systém ochrany informačných zdrojov tak, aby nedošlo k ich prezradeniu.

Diskusia účastníkov sympózia k jednotlivým príspevkom potvrdila zámer a očakávania organizátorov podujatia priblížiť sa viac k praktickým otázkam, ktoré sa týkajú efektívnejšieho fungovania spravodajských služieb v súčasných podmienkach. Prezentovali sa nielen názory odborníkov na špecifickú spravodajskú problematiku, ale tiež právne limity ochrany spravodajských zdrojov i využitie spravodajských informácií v trestnom konaní. Ako osobitne významný možno vyzdvihnúť jeden zo záverov sympózia, že legitimita ochrany informačných zdrojov spravodajských služieb je základom regulačného rámca ochrany štátnych tajomstiev.

Príhovor

Vážený pán dekan, vážené dámy, vážení páni !

Už po tretí krát som dostal príležitosť prehovoriť na tomto významnom fóre, ktoré sa schádza pravidelne už osem rokov a poskytuje priestor výmene aktuálnych názorov na problémy, ktorými žije medzinárodná spravodajská komunita. Ďakujem Asociácii bývalých spravodajských dôstojníkov a Fakulte práva Paneurópskej vysokej školy za to, že organizujú tieto podujatia a – obrazne povedané – širšej verejnosti otvárajú dvere do komnaty tajných služieb. Oceňujem Vaše úsilie prekonať izoláciu spravodajskej komunity od demokratickej spoločnosti a vytvárať tak podmienky pre permanentnú diskusiu k témam, donedávna považovaným za tabu. Dovoľujem si zdôrazniť, že vďaka Paneurópskej vysokej škole a hlavne bývalým spravodajským dôstojníkom sa podarilo zakotviť užitočnú tradíciu, ktorá slúži národnej bezpečnosti Slovenskej republiky.

Na tohtoročnom v poradí už 8. medzinárodnom sympóziu sa bude hovoriť o ochrane informačných zdrojov spravodajských služieb, čo možno v súčasnosti považovať za mimoriadne aktuálnu tému. Jej význam zvýrazňuje prípad bývalého špecialistu CIA Edwarda Snowdena, ktorý v júni minulého roku rozpútal mediálny rozruch svojimi odhaleniami z americkej „spravodajskej kuchyne“. Začala sa nekončiaca verejná debata o štátnom tajomstve a únikoch, ktorá ďalej pokračuje po sérií nasledujúcich odhalení. Podľa mienky časti verejnosti v samotnej podstate prezradených tajomstiev alebo ich únikov nie je nič škandalózne. Ale ako prípad Snowdena ukazuje, týkajú sa vážnych otázok národnej bezpečnosti a môžu ohroziť dôležité záujmy štátu. Predsa žiadna vláda nemôže spoľahlivo plniť svoje funkcie, ak unikajú tajomstvá spravodajských služieb, ktoré mali navždy zostať „zamknuté na sedem zámkov“.

Základnou úlohou vášho tohtoročného sympózia by mala byť odpoveď na otázku, ako možno realizovať plnohodnotnú spravodajskú činnosť tak, aby nedošlo k odkrývaniu informačných zdrojov, ktoré sú považované za najcennejší klenot každej spravodajskej služby. V aktuálnej atmosfére rozličných odhalení, ktoré nám v poslednej dobe servírovali médiá, je potrebné koncentrovať sa na to, aby problémy úniku informácií z prostredia spravodajských služieb nepôsobili odradzujúco a demotivačne na osoby, ochotné spolupracovať so spravodajskými službami. Nejde iba o operatívnu ochranu identity a bezpečnosti ľudských zdrojov informácií, ale aj o zodpovedné zaobchádzanie so spravodajskými výstupmi na strane adresátov. Zaiste sotva niekto pochybuje o tom, že je naliehavo potrebné zdokonaľovať regulačný rámec ochrany informačných zdrojov, aby spoľahlivo fungovala ochrana bezpečnosti štátu.

Program 8. medzinárodného sympózia potvrdzuje programové predsavzatie ABSD orientovať pozornosť verejnosti – politikov nevynímajúc – v aktuálnej problematike, ktorej sa venuje v súčasnosti spravodajská komunita. Účasť bezpečnostných a spravodajských expertov z Českej republiky na tomto podujatí je užitočným príspevkom do diskusie; zaiste obohatí výmenu názorov, ktoré budú na sympóziu prezentovať ich slovenskí kolegovia. Žiada sa tiež vyzdvihnúť prítomnosť odborníkov z akademického prostredia, pretože svojimi referátmi umocnia komplexnosť prezentácie témy ochrany spravodajských zdrojov.

Vážené dámy, vážení páni !

Dovoľte mi – prosím – aby som osobitne pri tejto príležitosti spomenul aj to, aký priestor venuje Fakulta práva Paneurópskej vysokej školy odbornému a vedeckému skúmaniu fenoménu spravodajských služieb. Popri týchto sympóziách škola umožňuje už osem rokov poslucháčom magisterského študijného programu absolvovať výberový predmet spravodajské služby. Pamätám si, že minuloročné sympózium moderovala po prvýkrát absolventka fakulty Mgr. Alexandra Macúchová; je chvályhodné, že absolventi fakulty sa aj takto aktívne zapájajú do organizácie týchto medzinárodných podujatí. A treba ešte dodať, že fakulta participovala aj na pripomienkovom konaní k návrhu pripravovaného zákona o spravodajských službách, ktorý by mal nahradiť existujúcu právnu úpravu činnosti SIS a Vojenského spravodajstva.

Na záver by som chcel opakovane vyzdvihnúť, že na základe iniciatívy a určite obetavého úsilia Asociácie bývalých spravodajských dôstojníkov sa zrodila veľmi prospešná tradícia. Fakulta práva Paneurópskej vysokej školy ochotne poskytla akademickú pôdu pre organizovanie medzinárodných sympózií a aj organizačne pomohla tomu, aby tieto podujatia boli úspešné. Kvôli úplnosti pozitívnej bilancie osemročnej histórie sympózií je potrebné spomenúť tiež fakt, že nezanedbateľnou mierou sa na kvalite obsahu sympózií podieľali aj bezpečnostní a spravodajskí experti z Českej republiky. Bez zveličenia možno konštatovať, že na sympóziách sa doteraz vystriedali temer kompletné spravodajské elity pôvodného Česko-Slovenska.

V takomto kontexte si dovolím vyjadriť želanie, aby toto fórum naďalej prispievalo k zdokonaľovaniu a rozvíjaniu efektívne fungujúceho a zákonného spravodajského systému Slovenskej republiky – ako som to deklaroval už pred rokom. Zaslúžite si uznanie, že ste sa dokázali vymaniť z profesionálnej ulity a poskytujete priestor na kompetentnú diskusiu o témach, ktorými nežije iba spravodajská komunita.

Úprimne vám želám plodnú výmenu názorov!

L. Pokorný: Právní režim ochrany zpravodajských zdrojů

Doc. JUDr. Ladislav Pokorný, Ph.D. (1957) – Absolvoval studia práva na Právnické fakultě Univerzity J. E. Purkyně v Brně. Dlouhodobě se věnuje problematice trestního práva ve srovnávací perspektivě, problematice práva v oblasti bezpečnosti a právním aspektům činnosti zpravodajských služeb. Ve zpravodajské komunitě pracuje od roku 1991. Intenzivně se věnuje pedagogické činnosti, vyučuje na Právnické fakultě a na Fakultě sociálních studií Masarykovy Univerzity v Brně a na Policejní akademii České republiky v Praze. Je autorem řady odborných publikací, mj. monografie „Zpravodajské služby” (Auditorium, Praha 2012).

Úvodem

Zpravodajské služby jsou státní orgány, které jsou zřízeny za účelem získávání, shromažďování a vyhodnocování informací z bezpečnostní oblasti vymezené působností stanovenou příslušnou legislativou a jejich poskytování oprávněným adresátům – příslušným ústavním činitelům (politickým představitelům), případně dalším státním orgánům, které jim mají napomáhat k co možná nejlepšímu rozhodování. Jsou tedy státními orgány, které jednak naplňují standardní charakter státního orgánu (jsou zřízeny a financovány státem, mají vymezenu působnost a pravomoc atp.), jednak jsou však státními orgány sui generis – jsou specifické svým předmětem činnosti, kterým jsou informace, nikoli rozhodovací činnost, specifické svým oborem působnosti /národní bezpečnost/, a specifické jim svěřenými oprávněními /specifické prostředky získávání informací/.

Obecně tedy i na zpravodajské služby dopadají všeobecné principy vztahující se na postavení a činnost státních orgánů, mezi nimiž též principy transparentnosti a otevřenosti. V jejich činnosti se ovšem uplatňuje paradox spočívající v obraně otevřené společnosti utajovanými prostředky. Zpravodajské služby jsou totiž z povahy své činnosti založeny na principu utajenosti, který může zakrýt jejich činnost před veřejností – působí v utajení a charakter jejich činnosti (úkolů) vyžaduje vykonávat jejich povinnosti utajeně, což je v rozporu s principy otevřené společnosti.¹ Požadavek transparentnosti tedy musí být s ohledem na jejich charakter přiměřeně modifikován.

Princip utajenosti v činnosti zpravodajských služeb

Zpravodajství je možno obecně definovat jako „..záměrnou lidskou činnost, která spočívá v utajovaném získávání a zpracování utajených (tj. nejen formálně utajených, ale všech informací záměrně nezveřejňovaných nebo dokonce popíraných) či latentních informací protihráče – chceme-li – protivníka a dále v jejich následném využití oprávněným příjemcem.“²

Zpravodajské služby jsou „tajn铳 právě proto, že základním principem jejich činnosti je utajování konkrétních úkolů, osob, které je plní, a způsobů a prostředků, jimiž splnění svých úkolů dosahují. Zpravodajské služby musí zásadu utajení těchto záležitostí dodržet. Zabývají se totiž oblastmi, v nichž otevřená a neutajená činnost nemůže přinést kýžený výsledek. V oboru své působnosti musí být schopny garantovat ochranu identity zdrojů, jakož i ochranu důvěrně poskytnutých informací. Je to nezbytné nejen kvůli samotným službám a jejich personálu, ale také kvůli lidem „z vnějšího světa“, kteří s nimi spolupracují. Utajení je nezbytné, jelikož je to jediná cesta, jak ujistit lidské zdroje (a to i potenciální) o jejich vlastní bezpečnosti. Nikdo se dobrovolně nepřihlásí ke spolupráci zpravodajské službě, která nedokáže předejít zveřejnění svých zdrojů.⁴

Otázkou důvodů zachovávání utajení ve zpravodajských službách se zabývá např. Laurie Nathan.⁵ Především označuje utajení jako podstatný a nezbytný rys zpravodajských služeb, vyplývající z podstaty jejich mandátu a funkcí. Zpravodajské služby se zabývají konvenčními i nekonvenčními hrozbami pro národní bezpečnost, a utajení jim přináší kompetitivní výhodu při dosahování cílů týkajících se ochrany národní bezpečnosti. Extrémní transparentnost by jim způsobila značnou a nebezpečnou nevýhodu. Konkrétně je utajení nezbytné z těchto důvodů:

• zabránit tomu, aby si cíle zpravodajských operací byly vědomy toho, že jsou předmětem zájmu zpravodajských služeb,
• předejít tomu, aby si protivníci mohli osvojit informace o metodách používaných zpravodajskými službami,
• ochránit životy zpravodajských důstojníků a zdrojů jejich informací,
• ochránit bezpečnost VIP, které jsou pod ochranou zpravodajských služeb,
• ochránit důvěrnost (utajení) informací získaných zahraničními zpravodajskými službami,
• vyhnout se různým způsobům kompromitace ze strany rivalských zpravodajských služeb.⁶

Utajení ve vztahu ke zpravodajské komunitě se týká (musí týkat) oblastí, ve kterých by zveřejnění (odtajnění) informací způsobilo zjevnou újmu – ohrožení života jednotlivců, zájmů zpravodajských služeb, státu nebo země jako celku. Těmito oblastmi se rozumí:

• identita zpravodajských důstojníků (s výjimkou šéfů zpravodajských služeb),
• identita zdrojů zpravodajských informací,
• technické detaily a operativní metody,
• podrobnosti ochrany VIP,
• probíhající operace a šetření,
• identita a osobní data jednotlivců, kteří jsou předmětem zájmu zpravodajské služby.⁷

Princip vlastní bezpečnosti a utajení je tedy jedním ze základních principů uplatňovaných ve zpravodajství. Dalšími principy vedle primárního principu podřízenosti ústavě a zákonům, jsou pak dále zejména tyto:⁸

• princip nezbytné znalosti (need to know);
• princip efektivity;
• princip nezbytnosti a proporcionality;
• princip předběžné opatrnosti (přednostně se zvažují nejhorší možné dopady situace a zvolených prostředků; jedním z produktů zpravodajských služeb jsou varovné prognózy);
• princip ochrany dat.

V rámci spolupráce se zpravodajskými službami cizí moci má dále mimořádný význam především tzv. pravidlo třetí strany. Toto pravidlo v podstatě stanoví, že zpravodajská služba může informaci, kterou získala výměnou od jiné služby (ale i fakt projeveného zájmu o určitou informaci), poskytnout třetí straně pouze se souhlasem poskytovatele⁹. Tento princip stanoví pravidla ochrany informací a jejich zdrojů v oblasti mezinárodní spolupráce, v níž je tato ochrana považována za mimořádně významnou a v zásadě i limitující samotnou existenci výměny informací a budoucí spolupráce. Absence či porušení této ochrany má zásadní význam pro pokračování vzájemné zpravodajské spolupráce.

V činnosti zpravodajských služeb jsou tedy utajeny zejména tři oblasti:¹⁰

1. Informace o operacích, zdrojích, metodách, procedurách a prostředcích.
2. Anonymita personálu služeb a ochrana jejich znalostí.
3. Původ a detaily zpravodajských poznatků a informací poskytnutých zahraničními vládami nebo zahraničními zpravodajskými službami.¹¹

Ochrana uvedených prvků zpravodajské činnosti je vykonávána prostřednictvím opatření různé povahy, ať už legislativních, organizačně technických, personálních aj. Těmto požadavkům na řádnou a efektivní činnost zpravodajských služeb pak musí odpovídat příslušná právní úprava ochrany utajovaných informací ¹², ale i dalších informací, bez nichž zpravodajské služby nemohou standardně a efektivně fungovat. Úlohou legislativy je především stanovit pravidla ochrany a přístupu ke státem drženým (chráněným) informacím, především s cílem stanovit:

• principy a kritéria klasifikace (utajení) a odtajnění informací,
• oprávněné orgány a postupy při utajení a odtajnění informací,
• soudní či jinou úroveň přezkumu utajení,
• práva jednotlivců a skupin veřejného zájmu na přístup ke státem drženým informacím,
• proceduru vyžadování přístupu k těmto informacím a právo na přezkum v případě odmítnutí přístupu,
• roli soudů v posuzování sporů týkajících se utajení a přístupu k utajovaným informacím,
• postih za neoprávněné odtajnění informace.¹³

Transparentnost státních orgánů

V souvislosti s kontrolou bezpečnostního sektoru obecně se v roce 2005 zabývalo Parlamentní shromáždění Rady Evropy otázkou kontroly zpravodajských služeb, a přijalo Doporučení č. 1713 (2005), týkající se demokratické kontroly bezpečnostního sektoru v členských zemích Rady Evropy¹⁴. Ve vztahu ke zpravodajským službám zformulovalo mj. princip „odložené transparentnosti“, který zohledňuje specifičnost zpravodajských služeb právě v ohledu na potřebu utajování informací. Tímto doporučilo Výboru ministrů zpracovat a schválit ve vztahu k vládám řídící zásady, které by měly ve vztahu ke zpravodajským službám znamenat tyto principy:

• činnost zpravodajských služeb musí být založena na jasné a přiměřené legislativě, podléhající soudní kontrole
• každý parlament by měl disponovat řádně fungující specializovanou komisí, jejíž minimální podmínkou by byla kontrola „mandátu“ a rozpočtu zpravodajských služeb
• mimořádné postupy (prostředky) zpravodajských služeb musí být definovány zákonem a časově přesně limitovány
• zpravodajské služby nesmějí být v žádném případě politizovány, zprávy pro politickou reprezentaci musejí zpracovávat objektivně, nestranně a profesionálně. Omezení občanských a politických práv pracovníky zpravodajských služeb musejí být určeny zákonem
• Výbor ministrů Rady Evropy je povolán přijmout evropský etický kodex zpravodajských služeb (obdobný modelu téhož u policie)
• parlament musí být periodicky informován o změnách, které se mohou dotknout obecné politiky v oblasti zpravodajských služeb (zpravodajství).

Ve vztahu k utajení zmíněné Doporučení postuluje princip odložené transparentnosti, jehož obsah formuluje takto: „citlivá rovnováha mezi utajením a závazkem skládat účty může být v určitém rozsahu zajištěna cestou principu odložené transparentnosti – tedy odtajněním utajovaného materiálu po uplynutí lhůty stanovené zákonodárcem“.

V podmínkách právního řádu České republiky je princip transparentnosti obecně zakotven v ustanovení čl. 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, které ukládá státním orgánům povinnost přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Obdobně je tento princip zakotven v dokumentech Rady Evropy, např. v Doporučení Rady ministrů (2002)2¹⁵ a v Úmluvě Rady Evropy o přístupu k úředním dokumentům (Tromso, 18. 6. 2009).

Zdroje informací podléhající ochraně a utajení

K zajištění plnění úkolů vyplývajících z jejich působnosti jsou zpravodajské služby vybaveny možností využívat oprávnění, směřujících především k zajištění možností získávat informace. Zdroje zpravodajských informací je možno obecně rozlišit na a) zdroje otevřené (tzv. Open-Source Intelligence /OSINT/), b) zdroje s omezeným přístupem a c) specifické zdroje (označované jako „specifické zdroje informací“, „speciální pravomoci“ (special powers) nebo „zpravodajské prostředky“ či „specifické prostředky získávání informací“). Právě používání posléze jmenovaných zdrojů je specifické pro zpravodajské služby (byť samozřejmě nikoli výlučné), a je jim, s ohledem na možnost zasáhnout použitím těchto prostředků do práv a svobod jednotlivců, věnována v příslušné právní úpravě zvláštní pozornost i z pohledu utajení. Ochrana je nicméně poskytována všem druhům zdrojů, není limitována pouze klasifikovaným (utajeným) charakterem, chráněn je například i samotný zájem o určitou informaci, byť nikoli formálně klasifikované podle příslušné legislativy.

Zvláštní význam s ohledem na utajení zdrojů informací mají osoby jednající ve prospěch zpravodajské služby (HUMINT v užším slova smyslu), zpravodajské prostředky (zpravodajská technika, krycí doklady a krycí prostředky a sledování), informace získané v rámci mezinárodní spolupráce zpravodajských služeb (LIAISON) a samozřejmě také evidence obsahujících osobní údaje, které zpravodajské služby vedou, aniž tuto skutečnost těmto osobám sdělují, a informace mohou sdružovat a získávat je pod krytím jiným účelem nebo jinou činností.¹⁶

Mandát zpravodajských služeb – použitelnost informací z nich pocházejících

K posouzení charakteru režimu ochrany a následného použití informací pocházejících ze zpravodajských služeb je rozhodující vymezení mandátu zpravodajských služeb.

Základním úkolem zpravodajských služeb je získávat, shromažďovat a vyhodnocovat (tzv. „zabezpečovat“) zpravodajské informace v oblastech vymezených věcnou působností, a tyto poskytovat výkonné moci, v předstihu upozorňovat na existující hrozby, a tak umožnit přijetí opatření, která by je v souladu se zájmem státu eliminovala¹⁷. Role zpravodajských služeb se projevuje ve dvojí podobě: jednak jako důležitého zdroje kvalifikovaných podkladů pro tvorbu bezpečnostní politiky státu, jednak jako nezastupitelného zdroje informací při průběžném zvládání bezpečnostní situace v zemi.¹⁸

Z hlediska obsahového je mandátem zpravodajských služeb podpora životně důležitých funkcí státu, zajišťujících trvání ústavních hodnot, obranu proti násilnému napadení a zabezpečení proti hrozbám politického, ekonomického či anticivilizačního charakteru.¹⁹

Z hlediska formy je to pak jednak informační podpora rozhodovací činnosti příslušných oprávněných adresátů – ústavních orgánů (policymakers), tedy jako zdroj kvalifikovaných podkladů pro tvorbu bezpečnostní politiky státu, jednak informace pro jiné státní a policejní orgány v oboru jejich působnosti, jako zdroj informací při průběžném zvládání bezpečnostní situace v zemi.

První aspekt mandátu – zdroj kvalifikovaných podkladů pro tvorbu bezpečnostní politiky státu – nalezl své vyjádření v platné české právní úpravě v ustanovení § 8 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách ČR, podle kterých zpravodajské služby předávají zprávy o své činnosti prezidentu republiky a vládě jednou za rok a kdykoli o to požádají, a prezidentu republiky, předsedovi vlády a příslušným členům vlády v případech zjištění, která nesnesou odkladu, informace bezprostředně.

Druhý aspekt – zdroj informací při průběžném zvládání bezpečnostní situace v zemi – pak v české právní úpravě nalezl tento odraz v ust. § 8 odst. 3 téhož zákona, podle kterého zpravodajské služby předávají státním orgánům a policejním orgánům informace o zjištěních, která náleží do oboru jejich působnosti; to neplatí, jestliže by poskytnutí ohrozilo důležitý zájem sledovaný příslušnou zpravodajskou službou. V tomto případě konkretizujme mezi státními a policejními orgány činné v trestním řízení, a informace o zjištěních, která náleží do oboru jejich působnosti, jako ty, které jsou relevantní pro zahájení či postup již zahájeného trestního řízení. Tímto způsobem se zpravodajské služby, ač nejsou orgány činnými v trestním řízení, podílejí na informační podpoře činnosti těchto orgánů a na průběžném zvládání bezpečnostní situace v zemi včetně stíhání trestných činů. V tomto aspektu jejich mandátu pak lze diskutovat roli, možnosti a formy jeho naplňování operativními informacemi, či dokonce případným přiznáním důkazní použitelnosti informacím pořízeným zpravodajskými službami mimo trestní řízení.

V případech obou podob naplňování mandátu zpravodajských služeb existuje tlak na odhalení zdroje zpravodajských informací, který hrozí ze strany vnějších kontrolních mechanismů, ve druhém pak v souvislosti s aplikací pravidel dokazování, měly-li by zpravodajské informace být použity jako důkazy v řízení, především v trestních věcech. V případě extrémního nastavení oprávnění kontrolních orgánů či nechráněného použití zpravodajských informací jako důkazu v soudním řízení ²⁰hrozí odhalení identity zdrojů informací, jejichž ochranu jsou zpravodajské služby ze zákona povinny zajistit, ale například i omezení mezinárodní spolupráce v případě neautorizovaného poskytnutí informace třetí straně.

V případě důkazního použití zpravodajské informace zároveň tkví ono riziko i v samotném charakteru a podstatě zpravodajské činnosti, které se v tomto ohledu liší od charakteru a povahy činnosti orgánů typu law enforcement. K tomuto rozlišení podstaty (povahy) zpravodajství (Intelligence) a law enforcement lze využít shrnující specifikaci, kterou provedl Gregory F. Treverton²¹ takto²² :

• Law Enforcement řeší případy s cílem shromáždit dostatečné důkazy k prokázání viny před soudem, kdežto Intelligence shromažďuje informace s cílem podat tvůrcům politiky (policymakers) informace, které jim pomáhají snižovat nejistotu a přijímat lepší rozhodnutí;
• Charakter law enforcement je reaktivní – shromažďují informace poté, co byl trestný čin spáchán, kdežto intelligence proaktivní (preventivní) – shromažďuje informace před skutkem, za účelem pomoci tvořit politiku, navrhovat (tvořit) strategii a/nebo předcházet nežádoucím jevům (např. teroristickým útokům);
• Standardem sběru informací jsou v případě law enforcement pravidla dokazování – získat informace a důkazy v přísném souladu s ústavou a všemi aplikovatelnými pravidly dokazování (rule of evidence), v případě intelligence jde o princip dostatečnosti (Good Enough), tedy získat a využít každou informaci, pokud je její věrohodnost (credibility) dostatečná;
• Cílem u law enforcement je předložit soudu důkazy způsobilé prokázat, že obviněný je vinen, tedy, jak zdroj důkazu, tak i metoda, kterou byl získán, musí být podle zákona identifikován (vyjeven), v případě intelligence je cílem ochrana zdrojů – ochránit zdroje a metody za každou cenu. Konečný cíl je zajistit, že zůstanou neznámé a schopné přinášet užitečné věrohodné informace tak dlouho, jak jen to bude možné.

Způsoby ochrany zpravodajských zdrojů – příklad České republiky
Zákony o zpravodajských službách

Zákony upravující postavení a činnost zpravodajských služeb České republiky obsahují řadu dílčích ustanovení zajišťujících ochranu zpravodajských zdrojů, zejména tyto:

• výhradu důležitého zájmu sledovaného zpravodajskou službou
• úpravu vedení evidencí
• evidenční ochranu údajů vedených v registrech
• zvláštní způsob vykazování údajů
• ochranu specifických prostředků získávání informací
• parlamentní kontrolu Bezpečnostní informační služby a Vojenského zpravodajství.

• Už při vymezení okruhu adresátů informací ze zpravodajských služeb a předávání informací je ochrana zajištěna zakotvením tzv. výhrady důležitého zájmu sledovaného zpravodajskou službou. Tato výhrada podmiňuje předávání informací za strany zpravodajských služeb státním a policejním orgánům absencí důležitého zájmu sledovaného zpravodajskou službou, který by mohl být tímto ohrožen.²³ Takovým důležitým zájmem může být např. probíhající akce, metody a formy činnosti zpravodajských služeb, ochrana osoby jednající ve prospěch zpravodajské služby, ochrana pravidla třetí strany.
• Vedení evidencí, ochrana osobních údajů
  Vedení evidencí a ochranu údajů v nich obsažených upravuje § 16 zákona o BIS takto:
  1. „Bezpečnostní informační služba je oprávněna ukládat, uchovávat a využívat údaje o fyzických a právnických osobách, jestliže je to nutné k plnění úkolů v její působnosti.
  2. Bezpečnostní informační služba je povinna zabezpečit ochranu údajů obsažených v evidencích před vyzrazením, zneužitím, poškozením, ztrátou a odcizením.
  3. Bezpečnostní informační služba skutečnost o vedení evidence o fyzických a právnických osobách ani její obsah těmto osobám nesděluje.
  4. Bezpečnostní informační služba může informace a informační systémy sdružovat a získávat informace pod krytím jiným účelem nebo jinou činností.
  5. Bezpečnostní informační služba zřizuje bezpečnostní archiv k trvalému zachování informací.“
• Dalším nástrojem je tzv. evidenční ochrana údajů vedených v registrech:
  § 11 zákona č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách ČR, upravuje poskytování informací zpravodajským službám a také jejich evidenční ochranu: „(1) V rámci své působnosti mohou zpravodajské služby žádat od orgánů veřejné správy nezbytnou pomoc a informace uchovávané těmito orgány v souvislosti s plněním úkolů státní správy. ….(4) Poskytnutí údajů je zpravodajská služba oprávněna požadovat v rozsahu potřebném pro plnění konkrétního úkolu ve své působnosti nebo pro provádění opatření k evidenční ochraně údajů vedených v registrech, informačních systémech a evidencích uvedených v odstavcích 2 a 3.“
• Jestliže je to nutné k utajení jejich činnosti, mohou zpravodajské služby a jejich příslušníci podle § 20 zákona o zpravodajských službách ČR, používat zvláštní způsoby vykazování údajů při hospodaření s prostředky státního rozpočtu, včetně devizového hospodaření a vykazování údajů pro účely státní sociální podpory. Tento zvláštní způsob vykazování údajů stanoví vláda.
• Ochrana specifických prostředků získávání informací
  Zvláštní ochranu požívají specifické prostředky získávání informací, kterými se pro účely tohoto zákona č. 154/1994 Sb., o BIS, rozumějí zpravodajské prostředky (zpravodajská technika, krycí prostředky a krycí doklady, sledování) a využívání služeb osob jednajících ve prospěch Bezpečnostní informační služby. Bezpečnostní informační služba je pak ze zákona povinna zabezpečit ochranu zpravodajských prostředků před vyzrazením, zneužitím, poškozením, zničením, ztrátou a odcizením.
  Speciální účel pak mezi zpravodajskými prostředky plní krycí prostředky a krycí doklady, které mají ex lege stanoven jako účel vydání a použití „utajení skutečné totožnosti příslušníka nebo jeho příslušnosti k Bezpečnostní informační službě nebo k utajení skutečných zájmů nebo objektů Bezpečnostní informační služby, je-li toto utajení nutné pro plnění úkolů Bezpečnostní informační služby.“
  „Je-li to vzhledem k povaze krycího dokladu nutné, je Bezpečnostní informační služba oprávněna v nezbytné míře zajistit v informačních systémech vedených podle zvláštních právních předpisů vložení, změnu nebo vyjmutí (fyzické vymazání) údajů souvisejících s krycím dokladem, popřípadě blokování těchto údajů. Orgán veřejné správy příslušný k vedení informačního systému je povinen poskytnout k provedení těchto úkonů potřebnou součinnost.“
  V případě využívání služeb osob jednajících ve prospěch Bezpečnostní informační služby je jejich zákonným pojmovým znakem mj. právě utajený způsob poskytování služeb.²⁴ Bezpečnostní informační službě je pak stanovena povinnost „ochraňovat osobu jednající ve prospěch Bezpečnostní informační služby před vyzrazením a způsobením újmy na cti, životě, zdraví nebo majetku, která by jí mohla vzniknout pro poskytování těchto služeb nebo v souvislosti s ním.“
• Parlamentní kontrola Bezpečnostní informační služby a Vojenského zpravodajství
  Členům parlamentního kontrolního orgánu pro kontrolu činnosti BIS (obdobně VZ) je zákonem (§§ 18- 21 zákona o BIS, resp. §§ 21-24 zákona o VZ) vymezen okruh oprávnění, přičemž kontrolní orgán není oprávněn zasahovat do personálních pravomocí vedoucích pracovníků Bezpečnostní informační služby (resp. VZ) a nahrazovat jejich řídící činnost. Ředitel BIS předkládá kontrolnímu orgánu zákonem vymezené podklady (statut Bezpečnostní informační služby, návrh rozpočtu Bezpečnostní informační služby, písemná zadání úkolů uložených vládou nebo prezidentem republiky, podklady potřebné ke kontrole plnění rozpočtu Bezpečnostní informační služby, vnitřní předpisy, vydávané podle § 148 odst. 2), na jeho požádání pak zprávu o činnosti Bezpečnostní informační služby, zprávu o použití zpravodajských prostředků, a to pouze ve věcech a případech, ve kterých Bezpečnostní informační služba svou činnost již ukončila, počet případů použití zpravodajské techniky, ve kterých je Bezpečnostní informační služba činná, s uvedením jednotlivých oblastí působnosti Bezpečnostní informační služby a druhu zpravodajské techniky, souhrnnou informaci obsahující zaměření a počet případů a věcí, v nichž je Bezpečnostní informační služba činná; v informaci odliší případy a věci podle zvláštního zákona, počet případů, ve kterých byla podána žádost o poskytnutí zprávy bankou nebo pobočkou zahraniční banky o záležitostech týkajících se klienta, které jsou předmětem bankovního tajemství, ve kterých je Bezpečnostní informační služba činná s uvedením jednotlivých oblastí působnosti bezpečnostní informační služby, zprávu o využívání žádostí o poskytnutí zprávy bankou nebo pobočkou zahraniční banky o záležitostech týkajících se klienta, které jsou předmětem bankovního tajemství, a to pouze ve věcech a případech, ve kterých Bezpečnostní informační služba svou činnost již ukončila. Každé porušení zákona příslušníky, které kontrolní orgán zjistí při své činnosti, je povinen oznámit řediteli a nejvyššímu státnímu zástupci.
  Povinnost zachovávat mlčenlivost uložená členům kontrolního orgánu podle zákona se nevztahuje na případy, kdy kontrolní orgán podává oznámení podle § 20 odst. 2. Skutečnosti, o nichž se členové kontrolního orgánu dovědí při výkonu své funkce, oznamují v míře nezbytné pro dosažení účelu kontroly podle tohoto zákona.

Ochrana utajovaných informací, povinnost mlčenlivosti

V této oblasti jde především o ochranu klasifikovaných informací dle zákona č. 412/2005 Sb., a jeho prováděcích předpisů²⁵, ale i stanovení povinnosti mlčenlivosti uloženou příslušníkům zpravodajských služeb ohledně jiných než klasifikovaných informací souvisejících s činností zpravodajských služeb podle zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Ustanovení § 45 odst. 1, písm. c) zákona č. 361/2003 Sb., ukládá příslušníkům civilních zpravodajských služeb jako základní povinnost zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o kterých se dověděli při výkonu služby.

Svobodný přístup k informacím

Obecně široká míra dostupnosti informací v rámci svobodného přístupu k nim s evidentní tendencí k jejímu rozšiřování²⁶, je zákonem limitována ve vztahu k zdrojům a informacím pocházejícím či souvisejícím s činností zpravodajských služeb. Zpravodajské služby nicméně obecně nejsou vyloučeny z okruhu povinných subjektů podle ust. § 2 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, a jsou tedy, jako státní orgány, povinny poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti²⁷. Z toho platí dva speciální explicite zákonem vyjádřené důvody, pro které zpravodajská služba jako povinný subjekt informace neposkytne. Za prvé jde o případ, kdy je požadována informace, která je v souladu s právními předpisy označena za utajovanou informaci, k níž žadatel nemá oprávněný přístup,²⁸ a za druhé, kdy jde o informaci o plnění úkolů zpravodajských služeb.²⁹

Trestní zákoník

Trestněprávní ochrana zpravodajských zdrojů je poskytována ustanoveními trestního zákoníku, která upravují trestní postih jednání ohrožujících utajované informace ve prospěch cizí moci nebo nepovolané osoby (trestné činy proti bezpečnosti České republiky, cizího státu a mezinárodní organizace – vyzvědačství, ohrožení utajované informace).

Důkazní použití v trestním řízení /použitelnost odposlechu, utajený svědek/

Samostatným a komplikovaným tématem pak je otázka využití informací ze zpravodajských služeb v trestním řízení.

Zpravodajské služby nejsou orgánem činným v trestním řízení,³⁰ nemají zpravidla žádné výkonné pravomoci, a informace jimi získané také zpravidla nejsou použitelné jako důkaz v trestním řízení.³¹ Jejich povaha je pouze operativní, umožňující orgánům činným v trestním řízení případně pouze zaměřit další procesní postup a relevantní informace převést do procesně využitelné podoby jejich provedením – zprocesněním postupem podle trestního řádu. Možnost využití jednotlivých důkazních prostředků vyplývá z vnitrostátní právní úpravy trestního řízení v té které zemi. Ve většině zemí však informace – „důkazy“ opatřené zpravodajskými službami mají v trestním řízení pouze podpůrnou úlohu. Důvody tohoto jsou jednak formální, resp. formálně právní – tedy právní úprava jednotlivých prostředků mimo trestní řád, jednak věcné – především právě ochrana zdroje informace.³² Proto je také velmi významné zakotvení tzv. výhrady důležitého zájmu sledovaného zpravodajskou službou v příslušné zákonné úpravě předávání informací zpravodajskými službami jiným subjektům.

Na zvláštní povahu práce zpravodajských služeb v této souvislosti poukazuje např. Zeman³³ – upozorňuje na to, že po zpravodajských službách se žádá práce v předstihu, tedy práce ve vztahu ke skutkům, které ještě nenastaly; z hlediska trestněprávního, resp. trestně-procesního je to činnost extra legem, přestože tato činnost je upravena zákonem a sleduje zákonem dané cíle, což vyvolává velké potíže s následným zprocesněním získaných informací v trestním řízení. Mezi cíle zpravodajských služeb však pohnání pachatele trestného činu před soud nepatří. Výsledky činnosti zpravodajských služeb tak nejsou z procesního hlediska využitelné jako důkaz v trestním řízení. V případě získání informací vedoucích k důvodnému podezření z naplnění skutkové podstaty trestného činu pak, mají-li být trestněprávně využitelné, musí v těchto případech následovat předání těchto informací příslušným orgánům, tedy orgánům činným v trestním řízení, v jejichž působnosti je vedení trestního řízení. K závěru o nepoužitelnosti záznamu odposlechu pořízeného zpravodajskou službou se vyslovil Ústavní soud České republiky³⁴, a to s argumentem institucionální teleologií zpravodajských služeb, tedy účelem pořízení tohoto záznamu pro jiné než důkazní použití a pro jeho pořízení na základě jiného zákona než trestního řádu.

V poslední době se však vede diskuse o případné použitelnosti těchto informací jako důkazu v trestním řízení a důvody jsou shledávány v onom druhém aspektu mandátu zpravodajských služeb, legitimitě použití legálně získaných informací státním orgánem při postihu závažné kriminality, srovnatelné úrovni standardu garance práv dotčených osob stanovených relevantní právní úpravou, inspiraci zahraničními právními úpravami, posunu v nových bezpečnostních hrozbách, i v doktrinálních názorech.

Pokud jde o konkrétní možnosti utajení zdroje informací v trestním řízení, je možné zmínit pouze institut utajeného svědka. Ten je upraven v ustanovení § 55 odst. 2 trestního řádu jako výjimečný: „Nasvědčují-li zjištěné okolnosti tomu, že svědku nebo osobě jemu blízké v souvislosti s podáním svědectví zřejmě hrozí újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí porušení jejich základních práv, a nelze-li ochranu svědka spolehlivě zajistit jiným způsobem, orgán činný v trestním řízení učiní opatření k utajení totožnosti i podoby svědka; jméno a příjmení a jeho další osobní údaje se do protokolu nezapisují, ale vedou se odděleně od trestního spisu a mohou se s nimi seznamovat jen orgány činné v trestním řízení v dané věci. Svědek se poučí o právu požádat o utajení své podoby a podepsat protokol smyšleným jménem a příjmením, pod kterým je pak veden. Je-li třeba zajistit ochranu těchto osob, orgán činný v trestním řízení činí bezodkladně všechna potřebná opatření. Zvláštní způsob ochrany svědků a osob jim blízkých stanoví zvláštní zákon. Pominou-li důvody pro utajení podoby svědka a oddělené vedení osobních údajů svědka, orgán, který v té době vede trestní řízení, zruší stupeň utajení těchto informací, připojí uvedené údaje k trestnímu spisu a podoba svědka ani údaje o jeho totožnosti se nadále neutajují; to neplatí, je-li utajována totožnost a podoba osob uvedených v § 102a.“

Exkurz: Justice and Security Act 2013

S ohledem na ochranu zpravodajských zdrojů zasluhuje zvláštní zmínku nepochybně britský Justice and Security Act 2013³⁵. Tento zákon, kromě posílení role parlamentního výboru pro bezpečnost a zpravodajské služby (The Intelligence and Security Committee of Parliament), umožňuje utajení občanských (civilních) soudních procesů, při kterých by veřejným jednáním mohlo dojít k úniku citlivých informací či kompromitaci zpravodajských služeb. Soudci mají podle tohoto zákona pravomoc rozhodnout o vyloučení neprověřených účastníků řízení tam, kde soud pracuje s klasifikovanými důkazními materiály či, kde vystupují příslušníci zpravodajských služeb. Zákon tak dává možnost soudcům civilních soudů vést jednání v utajení (tzv. closed material procedure), což bylo dosud možné pouze v případě imigračních a deportačních soudů. Rozšířil tak okruh případů, kdy může soudce rozhodnout o vyloučení neprověřených osob, včetně žalobců a odpůrců, ze soudních přelíčení, pokud by hrozilo vyzrazení utajovaných informací. Přítomni jednání mohou v takových případech být pouze právníci s bezpečnostní prověrkou. Tento zákon, jehož návrh byl od počátku kontroverzní, byl odůvodňován jako nezbytný pro národní bezpečnost (zejména s argumentem, že zahraniční zpravodajské služby nejsou ochotny sdílet s Brity informace z obavy, že se u britských soudů dostanou jejich data či identita agentů na veřejnost). Ochráněni ale mají především být příslušníci domácích zpravodajských služeb, kteří se budou moci hájit u soudů bez rizika vyzrazení identity.

Souhrn

Zpravodajské služby v sobě slučují standardní charakter státních orgánů, na které dopadá princip transparentnosti, a specifický charakter státního orgánu sui genesis, spočívající v požadavku utajenosti jejich činnosti. Toto má pak svůj dopad v nezbytné potřebě modifikace principu transparentnosti na činnost zpravodajských služeb a také na zajištění ochrany zpravodajských zdrojů. Tato potřeba se pak promítá do opatření různého charakteru, která tuto potřebu zajišťují. Zásadní význam má v tomto směru legislativa – právní úprava, která zajistí ochranu zpravodajských zdrojů před vyzrazením, ohrožením, způsobením újmy na cti, životě, zdraví nebo majetku, a tím i funkčnost, efektivitu a akceschopnost činnosti zpravodajských služeb. Rizika a limity pro tuto ochranu však vytváří řada vlivů, aspektů a okolností, mj. i takové, které jsou obecně žádoucí a standardní, nicméně při neadekvátním nastavení či aplikaci (kontrolní mechanismy), nebo z povahy věci (důkazní použití) mohou přinést ohrožení zpravodajských zdrojů. I extrémně nastavená oprávnění vnějších kontrolních mechanismů mohou limitovat činnost zpravodajských služeb např. v podobě omezení mezinárodní spolupráce v případě omezení schopnosti zachovávat v rámci mezinárodní spolupráce pravidlo třetí strany ve vztahu k partnerským zahraničním službám, a obdobně možnosti a podmínky externího využití informací ze zpravodajských služeb např. v soudním řízení v podobě důkazů, na něž se vztahují přísná pravidla dokazování.

Současnou právní úpravu v České republice, která je v předloženém příspěvku v základní podobě shrnuta, očekává v blízké budoucnosti změna spočívající v připravovaném zákoně o kontrole zpravodajských služeb České republiky,³⁶ jímž budou mj. otázky limitů ochrany zpravodajských zdrojů nepochybně nově legislativně upraveny.

¹ — Born, H., Leigh, I. Making Intelligence Accountable: Legal Standards and Best Practice for Oversight of Intelligence Agencies. Oslo: Publishing House of the Parliament of Norway, 2005, s. 16.

² — Viz Zeman, P. České zpravodajské služby po roce 1989. In Balabán, M., Stejskal, L. a kol. Kapitoly o bezpečnosti. Karolinum, Praha 2010, s. 234.

³ — Je třeba nicméně poznamenat, že označování a chápání zpravodajských služeb jako „tajných“ je vyjádřením zvláštního přístupu k nim, které je specifické v určitých zemích, a nelze je bez zjednodušení užívat k označení zpravodajských služeb obecně.

⁴ — Viz Zeman, op. cit. v pozn 2, s. 235.

⁵ — Laurie Nathan. Intelligence Transparency, Secrecy and Oversight in a Democracy. In Overseeing Intelligence Services: A Toolkit. Edited by Hans Born and Aidan Wills. Tool 3, p.49-65. DCAF, 2012, http://www.dcaf.ch.

⁶ — Tamtéž, s. 51.

⁷ — Tamtéž, s. 53.

⁸ — Viz Zeman, op. cit. v pozn 2, s. 234.

⁹ — Podrobněji k tomuto viz Zeman, P. Spolupráce zpravodajských služeb v EU a její limity. In: Závěšický, J. (ed.): Evropská unie a její bezpečnost. Vybrané problémy evropské bezpečnosti. Mezinárodní politologický ústav MU, Brno 2006, s. 87.

¹⁰ — Viz Zeman, P. České zpravodajské služby po roce 1989. In Balabán, M., Stejskal, L. a kol. Kapitoly o bezpečnosti. Karolinum, Praha 2010, s. 235.

¹¹ — Obdobně tyto oblasti vymezuje Stieranka (viz Michálek, L., Pokorný, L., Stieranka, J., Marko, M. Zpravodajství a zpravodajské služby. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013, s. 53), který hovoří o zásadě utajení, konspirativnosti a zdůrazňuje, že dodržování zásad utajení se netýká jen informací, ale také jiných prvků zpravodajství – zejm. jde o ochranu: informačních zdrojů (zejm. specifických, např. informátorů), taktiky a metodiky zpravodajství, metod, forem a prostředků zpravodajství, identity pracovníků zpravodajského pracoviště nebo útvaru vykonávajícího zpravodajství.

¹² — Samotné druhy ochrany utajovaných informací lze pak dělit na kategorie, označované jako personální bezpečnost, průmyslová bezpečnost, administrativní bezpečnost, fyzická bezpečnost, bezpečnost informačních a komunikačních systémů, ochrana utajovaných informací při zpracování v elektronické podobě v zařízení, které není součástí informačního nebo komunikačního systému a kryptografická ochrana (viz zákon č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti).

¹³ — Srov. Laurie Nathan. Intelligence Transparency, Secrecy and Oversight in a Democracy. In Overseeing Intelligence Services: A Toolkit. Edited by Hans Born and Aidan Wills. Tool 3. DCAF, 2012, http://www.dcaf.ch., p. 54.

¹⁴ — Dostupné z: http://www.assembly.coe.int/documents/adoptedtext/ta05/EREC1713.htm

¹⁵ — Recommendation Rec (2002)2 of the Committee of Ministers to member states on Access to official documents (Adopted by the Committee of Ministers on 21 February 2002).

¹⁶ — Srov. např. § 16 zákona č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě.

¹⁷ — Lowenthal (Lowenthal, M., M.: Intelligence. From Secrets to Policy. CQPress, Washington DC, Fourth Edition, 2009, s. 2-4.) například uvádí čtyři důvody existence zpravodajských služeb, jimiž jsou: vyhnout se strategickému překvapení, poskytovat dlouhodobější expertizu, podporovat proces formování politiky a udržovat utajení informací, potřeb, zdrojů a metod.

¹⁸ — Srov. Duchek, J.: Zpravodajské služby při tvorbě a realizaci bezpečnostní politiky. Vojenské rozhledy. Teoretický časopis armády České republiky, 2005, číslo 1, s. 55.

¹⁹ — Viz Důvodová zpráva k § 2 zákona č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky.

²⁰ — Srov. např. důvody pro přijetí Justice and Security Act 2013 ve Velké Británii – viz Exkurz.

²¹ — Analytik a ředitel RAND Center for Global Risk and Security (RAND Corporation), http://www.rand.org .

²² — Viz Jensen, Carl J., McElreath, David H., Graves, Melissa. Introduction to Intelligence Studies. Boca Raton, CRC Press, 2013, ISBN 978-1-4665-0003-7, s. 276.

²³ — V ČR viz ust. § 8 odst. 3 zákona č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách ČR: „Zpravodajské služby předávají státním orgánům a policejním orgánům informace o zjištěních, která náleží do oboru jejich působnosti; to neplatí, jestliže by poskytnutí ohrozilo důležitý zájem sledovaný příslušnou zpravodajskou službou.“

²⁴ — „Osobou jednající ve prospěch Bezpečnostní informační služby se pro účely tohoto zákona rozumí fyzická osoba starší 18 let, která dobrovolně a utajeným způsobem poskytuje služby Bezpečnostní informační službě při plnění jejích úkolů.“

²⁵ — Nařízení vlády č. 522/2005 Sb., kterým se stanoví seznam utajovaných informací, určuje v Příloze 18 Seznam utajovaných informací v oblasti působnosti zpravodajských služeb České republiky takto:

²⁶ — Srov. např. rozhodovací činnost Evropského soudu pro lidská práva – viz Youth Initiative for Human Rights c. Serbie – 48135/06 z 25.6.2013 (Odmítnutí zpravodajské služby poskytnout informace nevládní organizaci). Dostupné z: http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/pages/search.aspx?i=001-120955.

²⁷ — „ Povinnými subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, jsou státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce.“

²⁸ — § 7 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím: „Je-li požadovaná informace v souladu s právními předpisy označena za utajovanou informaci, k níž žadatel nemá oprávněný přístup, povinný subjekt ji neposkytne.“ Dále by mohlo jít o ust. § 11 odst. 1, písm. c): „jde o informaci poskytnutou Organizací Severoatlantické smlouvy nebo Evropskou unií, která je v zájmu bezpečnosti státu, veřejné bezpečnosti nebo ochrany práv třetích osob chráněna uvedenými původci označením „NATO UNCLASSIFIED“ nebo „LIMITE“ a v České republice je toto označení respektováno z důvodů plnění povinností vyplývajících pro Českou republiku z jejího členství v Organizaci Severoatlantické smlouvy nebo Evropské unii, pokud původce nedal k poskytnutí souhlas.“

²⁹ — § 11 odst. 4, písm. c) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím: „Povinné subjekty dále neposkytnou informace o …, c) plnění úkolů zpravodajských služeb,“.

³⁰ — Jedinou výjimkou jsou pověřené orgány zabývající se trestnou činností vlastních příslušníků, které mají procesní postavení policejních orgánů podle § 12 odst. 2 trestního řádu.

³¹ — Policejní informace a zpravodajské poznatky se liší v řadě aspektů, kromě rozdílných subjektů jejich získávání, je lze spatřovat zejména v cíli (účelu) jejich využití, v jejich objektovém zaměření, způsobu získávání, způsobu využití, a v jejich právním zakotvení. (Srov. např. Pikna, B. Mezinárodní terorismus a bezpečnost Evropské unie (právní náhled). Linde, Praha 2006, s. 203,204.) K důkaznímu využití odposlechu provedeného zpravodajskou službou viz Nález ÚS ČR sp. zn. I ÚS 3038/07.

³² — Např. ředitelka britské vnitřní služby Manningham-Bullerová se k této otázce vyjádřila tak, že „.. ke sdílení zpravodajských poznatků nesmíme být nuceni, a proto při využití těchto poznatků v trestním procesu je třeba s nimi zacházet obezřele.“ Viz Manningham-Buller, E. (2005) The International Terrorist Threat and the Dilemmas in Countering It. Speech by the Director General of the Security Service, Dame Eliza Manningham-Buller, At the Ridderzaal, Binnenhof, The Hague, Netherlands, 1 September 2005, on line verze (http://www.mi5.gov.uk/output/Page387.html). Cit dle Zeman, P. Spolupráce zpravodajských služeb v EU a její limity. In: Závěšický, J. (ed.): Evropská unie a její bezpečnost. Vybrané problémy evropské bezpečnosti. Mezinárodní politologický ústav MU, Brno 2006. s. 91.

³³ — Zeman, P.: Spolupráce zpravodajských služeb v EU a její limity, op. cit., s. 90.

³⁴ — viz zmíněný Nález ÚS ČR sp. zn. I ÚS 3038/07.

³⁵ — Justice and Security Act 2013 Chapter 18. Dostupný z http://legislation.gov.uk/ukpga/2013/18/pdfs/ukpga_20130018_en.pdf

³⁶ — Viz Programové prohlášení vlády ČR z února 2014, které jako jednu z hlavních priorit stanoví: „Posílení parlamentní kontroly zpravodajských služeb České republiky. Vláda předloží návrh zákona, který stanoví rozsah a způsob kontroly zpravodajských služeb Parlamentem ČR. Zákon bude vycházet ze zásady, že parlamentní kontrole musí podléhat všechny zpravodajské služby České republiky. Zákon zavede dvoustupňový systém kontroly, proto bude kromě zřízení kontrolních orgánů v Poslanecké sněmovně ČR zřízen i od Parlamentu ČR odvozený expertní kontrolní orgán složený z důvěryhodných, bezpečnostně prověřených a veřejností respektovaných občanů.“ Dostupné z http://www.vlada.cz/cz/media-centrum/dulezite-dokumenty/programove_prohlaseni_unor_2014.pdf