• 25-11-08
  • ABSD
  • , ,
  • 0

Celý článok

Asociácia bývalých spravodajských dôstojníkov spolu s Fakultou práva Bratislavskej vysokej školy práva usporiadali 25. 11. 2008 sympózium na tému „Spravodajské služby v demokratickej spoločnosti”. Uverejňujeme referáty a diskusné príspevky zo sympózia, ktoré budú vydané v osobitnom zborníku.

Obsah

Predslov

PhDr. Igor Cibula

Príhovor

Ing. Pavol Prokopovič

I. POSTAVENIE SPRAVODAJSKÝCH SLUŽIEB

J. Schneider: Postavení spravodajských služeb v demokratické společnosti
M. Žitný: Problémy spravodajských služieb v demokratickej spoločnosti
I. Cibula: Politici a spravodajské služby

II. UKLADANIE ÚLOH SPRAVODAJSKÝM SLUŽBÁM

P. Zeman: Zadávání úkolů zpravodajským službám – teorie a praxe, světla a stíny
J. Dearlove: Ukladanie úloh spravodajským službám

III. POLÍCIA A SPRAVODAJSKÉ SLUŽBY

J. Stieranka: Spravodajská činnosť Policajného zboru
J. Ivor: Využitie informácií spravodajských služieb v trestnom konaní

IV.DISKUSIA

P. Ošváth: Parlamentná (civilná) kontrola spravodajských služieb v SR
M. Lisoň: Spravodajská činnosť v systéme policajného poznania
M. Hodás: Spravodajské služby v boji proti terorizmu a komunitárne právo

Závery zo sympózia


Predslov

Po úspešnom sympóziu na tému „Zmeny v spravodajských službách“, ktoré usporiadala Asociácia bývalých spravodajských dôstojníkov v spolupráci s Fakultou práva Bratislavskej vysokej školy práva v decembri 2007, rozhodli sme sa pokračovať v začatej spolupráci, aby sme položili základ tradície verejného fóra na výmenu názorov o spravodajských službách. V zhode s odporúčaním minuloročného sympózia organizovať podujatia, ktoré by mali prispievať k vytváraniu podpory verejnosti pre správne fungujúci a zákonný spravodajský systém Slovenskej republiky, dňa 25. novembra 2008 sa uskutočnilo II. medzinárodné sympózium na tému „Spravodajské služby v demokratickej spoločnosti“.

Na sympózium prišlo 78 účastníkov, medzi ktorými boli 7 bývalí riaditelia spravodajských služieb – vrátane hostí z Českej republiky a Veľkej Británie, ďalej predseda Osobitného kontrolného výboru Národnej rady Slovenskej republiky Ing. Pavol Prokopovič, tajomník Osobitného kontrolného výboru NR SR na kontrolu činnosti Vojenského spravodajstva plkgšt. Vladimír Kmec, zástupcovia Akadémie policajného zboru SR, spravodajskí experti, predstavitelia BVŠP, študenti z tejto vysokej školy, pedagógovia z iných vysokých škôl a novinári. Hlavné referáty na sympóziu boli zamerané na problematiku postavenia a problémov spravodajských služieb v demokratickej spoločnosti, ukladanie úloh spravodajským službám a vzťahu policajných aktivít a spravodajskej činnosti. Akcentovali potrebu spätnej väzby medzi spravodajskými službami a politikmi ako mimoriadne dôležitého činiteľa, aby spravodajské služby mohli efektívne plniť svoje poslanie.

Za pozitívum tohtoročného sympózia možno považovať fakt, že na podujatí bola prezentovaná tiež problematika spravodajskej činnosti policajného zboru. Osobitne bola zaujímavá aj téma využívania spravodajských informácií ako dôkazov v trestnom konaní, čo pomôže zvýšiť efektívnosť trestného konania najmä v najzávažnejších prípadoch organizovanej kriminality.

Diskusia v porovnaní s minuloročným podujatím obsahovala príspevky, ktoré síce rozšírili rámec pôvodného zamerania sympózia, ale súčasne potvrdili užitočnosť tohto fóra pri otváraní ďalších tém, súvisiacich so spravodajskými službami. Potvrdilo sa, že zámer každoročne organizovať sympózia s podobným zameraním je užitočný a inšpiruje k prezentácii názorov, ktoré môžu zaujímať nielen okruh úzko zameraných špecialistov z prostredia spravodajskej komunity.

 

PhDr. Igor Cibula,
predseda Asociácie bývalých spravodajských dôstojníkov 

 

Príhovor

Vážený pán dekan! Vážené dámy, vážení páni!

Ďakujem organizátorom tohto medzinárodného sympózia, Asociácii bývalých spravodajských dôstojníkov a Fakulty práva Bratislavskej vysokej školy práva za pozvanie a aj za možnosť tohto vystúpenia. Dovoľte povedať niekoľko slov v mene JUDr.Rudolfa Pučíka, predsedu Výboru Národnej rady SR pre obranu a bezpečnosť, Ing. Jozefa Šimka, predsedu Osobitného kontrolného výboru Národnej rady SR na kontrolu činnosti Vojenského spravodajstva a v mene svojom. Témy, o ktorých sa bude dnes hovoriť, patrili, patria a myslím si, že ešte veľmi dlho budú patriť v kruhoch politikov, odborníkov a povedzme si – často aj širokej spoločnosti k veľmi rozšíreným. Je potrebné o nich diskutovať na takejto úrovni.

Máme už dávno za sebou komplikované obdobie spoločenských zmien akcelerovaných v roku 1989 demokratizačným procesom a v roku 1993 vznikom Slovenskej republiky. Odvážne a vysoko ambiciózne bolo založiť vlastný štát, od nuly vybudovať všetky potrebné inštitúcie, vrátane spravodajských služieb, zabezpečiť právny rámec ich činnosti, peniaze na ich prevádzku, výber a výchovu vhodných osôb. Určite to pre všetkých zainteresovaných nebolo jednoduché obdobie, ktoré prinášalo aj veľa nesprávnych postupov a rozhodnutí, ako aj veľa pozitívneho.

Dnes, po toľkých rokoch skúseností, dospievame do štádia, keď opäť potrebujeme spoločenskú odvahu. Je nutné zamyslieť sa, kam došli slovenské spravodajské služby, akým prínosom boli pre zaistenie bezpečnosti štátu a našich občanov, ako boli nápomocné v rozhodovacom procese výkonnej moci – a ako táto bola ochotná ich akceptovať, efektívne ich v rámci zákonom stanovených úloh použiť, aká bola vlastne spoločenská objednávka exekutívy. Pozerajúc na tento vývoj mám silný pocit nevyužitých možností zo strany výkonnej moci a v nesprávnom postoji spravodajských služieb uzavrieť sa do hmly tajomnosti ešte aj pred tými, ktorí boli a sú ich stvoriteľmi. Bude nutné otvoriť tieto témy na politickej aj odbornej úrovni, kde bude nutné si odpovedať na niekoľko základných, ale rozhodujúcich otázok:

  • Aké výzvy stoja pred spravodajskými službami na začiatku dvadsiateho prvého storočia, ovplyvneného nárastom terorizmu a jeho kontinuálnej hrozby, ako aj celosvetovou ekonomickou krízou, s ktorou sa vyspelý svet musí vysporiadať, a možných hrozieb, ktoré so sebou prináša.
  • Ako zdokonaliť model prenosu objednávky výkonnej moci na spravodajské služby v rozsahu zákonom stanovených úloh a jeho spätnú väzbu na spravodajské služby. Schopnosť spravodajských služieb poskytnúť v tomto systéme kvalifikované informácie na preventívnu činnosť v rozhodovacom procese exekutívy.
  • Ako definovať rozsah kontroly, kto ju má vykonávať a ako – pri zvýšení požiadaviek výkonnej moci na spravodajské služby. Už v počiatočných úvahách zavrhnúť doterajší model „nemusíme povedať, čo robíme, ale musíme povedať, aké predpisy na to máme“. Už nemôže byť prijímaný názor o úniku informácií z radov kontrolujúcich, ak sú totiž také tajné, že sú až nevyužiteľné, tak nemajú pre nikoho význam a je nutné zvážiť, či spravodajské služby nerobia iba samé pre seba.
  • Aké legislatívne a organizačné opatrenia je nutné spraviť, keď si odpovieme na predchádzajúce otázky.

Samozrejme, že v procese hľadania odpovedí na predchádzajúce otázky vznikne množstvo ďalších, ktoré bude potrebné vyriešiť.

Dovolím si vyzdvihnúť snahu – a nielen snahu, ale aj konkrétne kroky organizátorov otvoriť politicko-odbornú diskusiu o citlivých spoločenských témach, kde môžu politici, spravodajskí dôstojníci, novinári, ako aj ostatní pozvaní hostia vyjadriť svoje názory na tak háklivú tému. Verím, že tieto sympózia dajú podnet vyriešiť otvorené otázky na politicko-odbornej úrovni, uvedomujúc si zodpovednosť za našu bezpečnosť. Široké spektrum prítomných, nevynímajúc študentov Fakulty práva Bratislavskej vysokej školy práva dáva záruku profesionálneho prístupu, vylučujúc emotívnosť minulých období.

Želám vám veľa úspechov a ďakujem za pozornosť.

 

Ing. Pavol Prokopovič,
predseda Osobitného kontrolného výboru
Národnej rady Slovenskej republiky
na kontrolu činnosti SIS 

 

I. POSTAVENIE SPRAVODAJSKÝCH SLUŽIEB

Jan Schneider (1955) – Signatár CHARTY 77. Pôsobil na rozličných postoch v kontrarozviedke (1990-1996). V období 1996-2000 bol riaditeľom Kancelárie Rady vlády ČR pre spravodajskú činnosť. V rokoch 2000-2005 bol príslušníkom Policajného zboru ČR. V súčasnosti je nezávislým konzultantom pre bezpečnostnú a spravodajskú problematiku. Známy je svojou aktuálnou publicistickou činnosťou z tejto oblasti.

J. Schneider: Postavení zpravodajských služeb v demokratické společnosti

ZPRAVODAJSKÉ SLUŽBY?

Většina článků, knih a přednášek nepojednává téma zpravodajských služeb od nuly, ale vychází z implicitního předpokladu oprávněnosti jejich existence. Tento přístup trochu připomíná argumentaci nadporučíka Mazurka v Černých baronech – „uděláme, jak má být, protože tak je to správné, tak má být“.

V posledních dvou dekádách se však svět změnil takovým způsobem, že to může připomínat příznaky nové „osové doby“. V tomto kontextu je logické, když si dnes pokládáme naprosto základní otázku ohledně existence zpravodajských služeb – mají být či nebýt? Jaký byl jejich historický přínos? Byl větší než blamáže, které způsobily? Demokratická společnost a zpravodajské služby – jde to vůbec dohromady? Jak mohou přispět budoucnosti, pod níž bychom se mohli a chtěli podepsat?

HISTORICKÝ PRAGMATISMUS

František Dvorník, mezinárodně proslulý medievalista a byzantolog, píše v knize „Počátky zpravodajských služeb“: „Ze zvědavosti jsem pátral po tom, jakými prostředky různé vlády a říše dokázaly často po celá staletí přežívat bez toho, aby věnovaly patřičnou pozornost sociálním a ekonomickým podmínkám života svých poddaných, a došel jsem k přesvědčení, že to bylo z velké části možné díky dokonale fungujícímu systému zpravodajských služeb. Význam spolehlivě fungujících zpravodajských služeb pro bezpečnost moderního státu obecně uznávají všichni státníci hodní toho jména, i když třeba ne v takové míře, v jaké by měli. Někdy slýcháme názor, že zpravodajské služby se všemi svými klady i zápory jsou vynálezem moderní doby. Je pravdou, že od 18.st. přispěl ohromný pokrok dosažený ve vědě, technice a komunikačních technologiích zásadní měrou ke zlepšení těchto služeb a prohloubil jejich důležitost pro udržení vlád u moci či přímo pro samu existenci některých států. Zpravodajské služby však nejsou moderním vynálezem. Jejich historie sahá hluboko do minulosti, téměř k počátkům seskupování lidských bytostí do organizovaných celků, jež se vzdáleně podobaly tomu, co dnes nazýváme státy.“

Nesporné indicie zpravodajské činnosti jsou velmi staré. Oblíbenou se stala jedna z nejstarších špionážních story, kdy se dva tajní Jozuovi agenti-chodci v rámci rekognoskace terénu okolo Jericha uchýlili do úkrytu představitelky řemesla, které jediné je prý ještě starší, než zpravodajství. (Nebo je to jen proto, že v době, od níž se datuje povědomost o prostituci, se ještě dařilo uchovávat zpravodajskou činnost v utajení?).

Zpravodajské pozadí lze s mírnou nadsázkou předpokládat též u jednoho z prvních případů použití odstrašující síly prostředků hromadného ničení. Bylo to ve 13. stol. ante a ve vzduchu viselo deset ran egyptských, když se Mojžíš hádal s faraónem. Je ovšem možné, že se celý ten příběh odehrál jinak – ale i tak by sem patřilo, protože psychologická válka patří mezi zpravodajské metody.

Existují dokonce názory, že staré časy zpravodajství jsou pryč, ať již jde o politiku, diplomacii či vojenství. Zpravodajcům jsou pak vyhrazena bezpečnostní témata (organizovaný zločin a terorismus), ale především oblast, přes níž se nyní koncentrovaně odehrává všechno, co se dříve řešilo politicky, diplomaticky či vojensky. Tou oblastí je ekonomika a nás zajímá v rámci prastarého oboru, jemuž můžeme pracovně říkat „hospodářská špionáž“. Již byzantský císař Justinián vyslal v 6. století mnichy do Číny, aby získali tajemství hedvábí! Ekonomické informace, to teď hýbe světem. 1

ZMĚNY ČASOVÉ A REŽIMNÍ

Soudím, že princip zpravodajství se v průběhu dějin změnil málo nebo vůbec; záleží ovšem na definici. Vypůjčím si velmi pěknou a stručnou od svého kolegy Petra Zemana: „Zpravodajství je záměrná lidská činnost, která spočívá v utajovaném získávání a zpracovávání cizích utajených informací.“ Můžeme ji doplnit různými parametry, co do včasnosti, objektivnosti, úplnosti – to ale není předmětem příspěvku.

Zpravodajské služby tedy můžeme v historické perspektivě vidět jako dobré či špatné, je to však ryze technický pohled. Jejich skutečný význam je zásadně ovlivněn režimem, v jehož rámci pracovaly. Klasickou ilustrací takového kontroverzního hodnocení je z popela Třetí říše vzkříšená Gehlenova organizace.

Sociolog Erich Fromm postuloval zásadní rozdíl mezi jednáním heteronomním a autonomním, tedy motivací vnější a vnitřní. Totalitní tajné služby jsou řízné, protože pracují pod silným tlakem. Je to ale motivace vnější, proto efektivita jejich činnosti kolísá v závislosti na mnoha okolnostech a vlivech. Oproti tomu jsou zaznamenány případy dlouhodobě velmi úspěšných zpravodajských služeb, zejména v obdobích, kdy se jejich příslušníci mohli vnitřně zcela ztotožnit s cíli služby i režimu.

Oproti tomu, co se podmínek ke zpravodajské činnosti týče, může se zdát, že zlo má jakousi samoorganizující vlastnost, kdy se podobně smýšlející řadí sami do šiků. Na druhou stranu zřejmě platí, že čím demokratičtější, svobodomyslnější společnost, tím nesnadnější je v ní zorganizovat a dlouhodobě udržet v chodu kvalitní, hermetickou a akceschopnou zpravodajskou službu. Zkuste přijít na svobodomyslnou, takříkajíc kavárenskou chásku s nějakým befelem! Ale i k pokusům o pozitivní motivaci má každý tisíc různých připomínek, námitek, oprav a dodatků. Snad by se až chtělo říci, že čím demokratičtější společnost, tím horší podmínky pro činnost tajných služeb.

Z historické perspektivy pak lze zobecnit, že svobodné a demokratické státy, které se stavěly přehlíživě ke světu zpravodajských služeb a tajných informací, byly vposledku poraženy společnostmi, které vyznávaly opak. Je tedy možno říci, že zpravodajské služby jsou velmi pragmatická věc, jsou-li ve státě na svém – a právě jen na svém – místě.

Poučeny historií, budují proto demokratické státy méně či více usilovně a úspěšně své tajné služby, ačkoliv jejich svobodomyslnost s tím nijak zvlášť neladí. Proto jsou náchylny svěřit správu těchto služeb, představujících pro ně „nezbytné zlo“, do rukou osob, které jim od tohoto břemena podezřele rády pomohou. Pak může nastat situace, kdy vrstva výrobců a obchodníků si platí své bojovníky, ale nemá čas se zabývat jejich kontrolou. Vzniká nebezpečí, že si vrstva bojovníků prostřednictvím obratně manipulovaných informací upevní své pozice až do té míry, že se z ní stane nezbytný „symbol státnosti“. Pak se situace může vyvíjet dvojím způsobem.

Služby si mohou podmanit státní aparát, aby dostávaly svůj příděl ze státního rozpočtu na zajištění svého klidného živobytí. Po celý rok o nich není slyšet, něco vyprodukují na podzim, aby se připomněly v období schvalování rozpočtu. Příliš velké zpravodajské aktivity nejsou vítány, protože získané informace mohou znamenat pro služby potenciální politické problémy. Služby se tváří tajně, a to, že o nich není nikde moc slyšet, může být interpretováno jako perfektní práce v utajení.

Druhá situace je horší – to když se politici umanou a zpravodajci jim k tomu mají posloužit, mají odůvodnit jejich záměry, mají poskytnout odporu v situaci, kterou si nevymysleli, a která není reálná. Jinak řečeno: Prezident Bill Clinton s ředitelem CIA George Tenetem téměř mluvit nechtěl, prezident George W. Bush zase až příliš. Co je horší?2 A zde se dostáváme na půdu, dlouho ležící ladem, než ji začal kreativně zpracovávat další náš kolega Juraj Kohutiar.

ETIKA A THINK-TANKY

Nebudu zde recenzovat, ani parafrázovat Kohutiarovu práci o zpravodajské etice. Jen se připojím k důrazu, s nímž volil téma, a budu svědčit pro jeho ústřední a zásadní důležitost. Politika a zpravodajství se vzájemně ovlivňují. Složení politických seskupení a orgánů závisí převážně na voličích, volebním systému a na volební nabídce. Struktura a charakter prostoru, v němž působí ona viditelná část zpravodajských služeb, je však věcí vlastních legislativních a exekutivních činností, jež je možno expertně ovlivnit. Jistěže je potřeba značného optimismu k překonání přirozené skepse, pramenící z mnoha negativních zkušeností v této oblasti. Člověk by ale „neměl mít příliš utopická očekávání, vždy by však měl zastávat utopické hodnoty a vize,“ jak pěkně pověděl kdysi Bill Clinton.

Proto je dobře posílit hlas Kohutiara, volajícího na poušti, a akcentovat etická hlediska v celé šíři činností zpravodajské branže: od náboru nových příslušníků až po objektivnost a úplnost výstupních informací. Jinými cestami nějakého zlepšení dosáhnout nelze. Očekávání strukturálních, organizačních, metodických či jiných zázraků je nepodložené. Jediné, co lze reálně připravit, jsou vhodné podmínky, umožňující skutečně kvalitní zpravodajskou činnost a odstiňující do maximální možné míry politické vlivy.

PRAKTICKÉ DŮSLEDKY

Působnost zpravodajských služeb by měla být přeformulována, právě vzhledem k dostupnosti dříve nedostupných informací, aby zpravodajská činnost odpovídala výše uvedené definici („…záměrná lidská činnost, která spočívá v utajovaném získávání a zpracovávání cizích utajených informací.“). Působnost služeb by se měla odvíjet charakteru skutečných hrozeb, na něž nelze reagovat vhodněji, než zpravodajskými operacemi. Měnícím se zpravodajským úkolům by měla být přizpůsobena struktura zpravodajských organizací tak, aby umožňovala operace charakteru výrazně bodového a hloubkového.

Současně by měly být posilovány analytické kapacity pro přesné zacílení operací a co nejvyšší výtěžnost získaných informací. Vnější služba by měla být jedna, především kvůli jedinému analytickému pracovišti, kde by se vzájemně konfrontovaly vojenské poznatky s politickými, ekonomickými a bezpečnostními. Službu by pak opustily informace maximálně zpracované, oponované a pouze v případě, kdy by touto konfrontací byly potvrzeny, nebo alespoň nebyly vyvráceny. Současně by měla být téměř na všech rezortech vybudována „styčná“ analytická oddělení.

Systematicky by měly být budovány kontakty s akademickým prostředím, jako je tento, a vytváření kvalitních think-tanků, už jenom proto, že v akademickém prostředí se primitivnímu politikaření daří výrazně méně.

KONTROLA

Nejdůležitější kontrola je exekutivní, ať se poslanci zlobí či nikoliv. Exekutiva si ušetří mnoho sil, když bude v důležitých personálních rozhodnutích postupovat konsenzuálně s opozicí. Tak se může vyvarovat mnoha excesům, jež by vzbudily oprávněné výtky a pozornost opozice i médií.

Parlamentní kontrolní orgány by měly být dva, bez ohledu na to, že z ústavního hlediska (třeba v Čechách) exekutiva nepodléhá kontrole horní komory (Senátu). Před deseti lety měl český ministr bez portfeje Pavel Bratinka připraven návrh zákona o kontrole zpravodajských služeb, který počítal se sněmovní kontrolou efektivnosti (rozpočet versus souhrnná bezpečnostní informace) a senátní kontrolou tzv. lidskoprávní. Sněmovna by kontrolovala víceméně plošně, Senát zase bodově, ale do hloubky. Tak bylo zvažováno učinit služby zevrubně zkontrolovatelnými, ovšem nikoliv z jednoho místa – a přitom je „neukontrolovat k smrti“.

Ze zahraničních zkušeností bylo doporučeno nečinit rozdíly mezi kontrolou živých a archivovaných operací, ale ponechat vždy na odpovědném členovi vlády, aby rozhodl podle okolností. Politicky velmi korektně působí seznámení kontrolního orgánu s nějakou živou akcí. Pak lze zase v jiných případech kontrolnímu orgánu přístup do živé záležitosti odepřít, s tím, že případnou spornou věc prošetří příslušný člen vlády na svoji politickou zodpovědnost.

ZÁVĚR

Zpravodajské služby mají své místo v demokratické společnosti, protože jejich činnost je nezastupitelná a stále potřebná. Bylo by však žádoucí, aby i ony samy převzaly – vzhledem ke svému výjimečnému postavení – i svoji část odpovědnosti za stav světa. Toho však není možno dosáhnout lépe, než svým novým sebepochopením, zahrnujícím i historické zkušenosti a etické aspekty. To předpokládá interdisciplinární přístup, k němuž podle mého mínění může přispět i tato konference.


1Chystaný americký radar v Brdech lze zkoumat i z tohoto pohledu, protože z hlediska ochrany proti současné podobě terorismu nedávají stacionární vojenské instalace valný smysl. Teroristické útoky v Bombaji, jež se odehrály těsně po konání této konference, dávají za pravdu kritikům masivního vojenského zbrojení jako neadekvátní reakce na zcela odlišný charakter teroristických útoků. K tomu osobní zkušenost: Před dvěma roky jsem byl přes týden v Haifě, na níž dopadaly Nasralláhovy kaťuše. Izraelská obrana byla připravená na lecjaký sofistikovaný útok, ale na tento předpotopní atak ne. Proto si armáda musela zřídit primitivní pozorovatelnu na nejvyšším možném místě Haify (na vrcholu hory Karmel, v nejvyšším patře budovy Technionu, izraelského technologického institutu), odkud vojáci s dalekohledy nepřetržitě pozorovali jiholibanonské pahorky. Jakmile odtamtud vzlétly černé tečky, okamžitě ručně spouštěli sirény. Haifští občané pak měli pouhých 90 vteřin na to, aby se ukryli. – Proto ta skepse ohledně pochybného směru vyzbrojování těžkooděnců proti lehkonohým teroristickým útokům.

2Těsně po konání této konference se prezident G. W. Bush nechal slyšet, v záležitosti zbraní hromadného ničení coby záminky pro válku v Iráku „neměl tolik věřit zpravodajským službám“.

Celý článok

  • 21-11-24
  • 04-09-24
  • 31-07-24
  • 05-07-24
  • 20-03-23
  • 20-03-23
  • 15-03-23
  • 15-03-23
  • 15-03-23
  • 15-03-23
  • 15-03-23
  • 18-12-22
  • 18-12-22
  • 03-12-19
  • 04-12-18
  • 06-12-16
  • 01-12-15
  • 04-12-14
  • 03-12-14
  • 05-12-12
  • 07-12-11
  • 08-12-10
  • 09-12-09
  • 04-12-07